.png)
Početí
planeta zem
jak kus ledu
zmizela ve vroucí lázni
existence
v níž probíhal závod
a já
kmit kmit kmital
vstříc vajíčku
bez skořápky
dychtiv světla
uvolnění po němž
nemohl jsem
neplakat
když se zrodí brouk
nech ho, aby zkouk
plátno světa jako v kině
kde skutečné to není
chce to místo
ať má čisto
hlava, to je klec!
odlož sebe stranou
zázraky se stanou
zazlatí se, zarůžoví
křídla snová, ta ti poví!
"bůh je broučkem v zrnku písku,
skousni ho, ať může růst"
Brouk
Snová I
V obrovském skákacím hradu
s výrazně menší gravitací
poletovali lidé
ze strany na stranu
zespoda nahoru
a já létal spolu s nimi,
unášen tím,
co hledával jsem v drogách
ale bezvýsledně.
Když jsem mluvil s kamarádem,
který tohle vymyslel,
říkal, že už nebudu muset
nikdy nic brát,
pokud ve skákání setrvám.
Pokaždé když dostal jsem se
skrze bránu stěnou dál,
slyšel jsem jak
otáčí se list
knihy psané tím,
kdo tohle všechno čte.
Snová II
Obchodní dům obsadí
po zuby ozbrojení
zakuklení muži v maskáčích
černých vestách
a těžkými boty na nohou.
Všude po zemi se válí
hromady mrtvých těl.
Popadnu zbraň civilisty
protloukám se úzkou
ventilační šachtou
dostávám se na konec
vykopávám dvířka
a tam na ně narážím.
Polekáni odhodláním
nechali mě jít.
Jako jediný jsem útok přežil
maje v ruce
papír, tužku
a houslový klíč
Snová III
Na jednom z břehů zatopeného lomu
povědomý člověk rozdělává oheň.
S nasbíraným dřívím mířím si to k výklenku
ve skále na druhé straně,
kde nacházím opuštěný
táboráček v rozpuku.
Přikládám a pak si všimnu
hloučku lidí u vody
pozorujících žraločí delfíny
v rituálním tanci noci
nad hladinou.
Kdosi říkal, že je to zázrak,
že tento druh již dávno vyhynul.
Z tmavomodré panoramy
všeobklopujících hor
stahují se mračna
a obnažující blesky
rozhánějí lidi
k neutuchajícím plamínkům
ve strachu že snad ten jejich
moh by někdy vyhasnout.
Svět tak jak jej znám pohlcuje vír.
Mé tělo se chvěje
a vše splývá v jedno.
Duchovní člověk v rouchu
se ukáže a zmizí.
S ním doznívá i smích.
V dáli vidím strýčka,
opírá se o hůl,
přičemž vychechtá tvář muže.
Ve třech se posadíme
do stínu vysoké lípy.
Vzduchem se line
sladká vůně koření.
Otec a syn se v radostném objetí
jeden na druhého rozpomněli.
Nechávám je tak a odcházím.
V dáli mizí chalupa,
i strom, i dým,
i unášející se svatá číše.
Ze tmy na mne ještě mrká
můj kamarád z dětství.
A pak že smrt znamená konec.
Po letech
Malba
maluji na plátně života
štětcem z kůže hroší
pod tíhou milenců
zasténá zem
„sen je jen iluzí,
nemůžeš usínat“
z nebes padá
hovno ptačí
ano, ano
i to stačí!
maluji na plátně smrti
jak pírko lehkým
životem
Z deníku
Rozbouřeným oceánem proplouvají kry
jež plní funkci spojníků
mezi úrovněmi poznání.
Skáču z jedné na druhou
přičemž z výšky spatřím pramičku
špendlíkovou hlavičku
a v ní sebe námořníka.
S úsměvem se pouštím
střemhlav dolů do těla
neskrývaje radost
z nezaujaté plavby
překotným proudem
pomíjivých myšlenek.
V dáli na obzoru hledám letícího ptáka
když v tom se zvedne vlna
a z ní vzejde ostrov.
Dostávám se na pláž
a hned na to mizím v lese.
Šplhám jako opice
nevážící ani kilo
po vysoké stěně
prorostlé mechem a kořeny.
Přehoupnu se přes převis a už smáčím rty
v křišťálovém jezírku
jemuž přítokem je jediná kapka
třpytivé vody.
Pokračuju dál.
Úzký skalní průsmyk
mne přivádí na širou pláň
roztahující se mezi
vrcholky hor.
Na konci té pláně stojí chrám
v něm bedlivě střežící
velké oko
a postava poskakujícího muže
tmavší pleti.
Projdu chrámem na zahradu
v jejímž středu roste růže.
Lehnu si k ní
a na chvíli pozoruju
nespočet hvězd v novoluní
až dokud mne neuchvátí
na té růži trn
a nevtáhne do víru
nádherných geometrických útvarů
měnících se rychlostí
rychlejší než světlo.
Skrze něj se dostávám do výšin
kde věci nemají svůj tvar
kde jediné co dá se ještě
stěží popsat slovy
je pod nohami proud pulsující energie
jenž se láme při setkání s prostorem
kde není nic a v němž i přesto
necítím se býti sám.
Když mne vtáhne znovu vír
spatřuji v něm obrys okřídleného tvora
jenž mi chvíli dělá
láskyplnou společnost.
Cestou zpátky míjím
chrám, pláň, ostrov, moře
a najednou pozoruji
seshora svůj dům.
Skrze střechu dostávám se do pokoje
posadím se na zemi
rozhlédnu se kolem sebe
okna, dveře, nábytek
vše je tam kde má,
načež vzápětí se položím
a s úsměvem na tváři
pohnu prsty u nohou,
pohnu prsty u rukou,
protáhnu se celý
otvíraje oči.
Dobroděj
Mohutný strom rostoucí ze skály
stále zelený
se dveřmi v kmeni
uvnitř něhož bydlí
bezpohlavní čaroděj
se špičatým kloboukem.
Zve mne dál a já neváhám a jdu.
Usedám ke kamennému stolu
vedle krbu,
z něhož sálá teplo
a s praskajícím dřevem
to praská i ve mně
- vše a vším prostupující tlukot
neposedy čaroděje,
jenž běhá sem a tam,
aniž by kdy opustil
hřejivý ráj útrob svého
skálopevně rostoucího domu.
Na okraji lesa
Opírám se oběma rukama
o vysokou borovici
na okraji lesa.
Hledím upřeně nahoru
a do úst chytám
padající kapky vody
kap
kap
kap
a já hlavou tam a zpět
hledám tu svou budoucí
jež mé vyprahlé rty
políbí svou vláhou
chňap!
Vcházím do husté mlhy mezi stromy.
Vytrvale mrholí
a přec je dnes tak krásně.
Vzhůru
hledím vzhůru
na strop prostorné místnosti
táhnoucí se do neznáma
seshora sestoupí
lustr tvaru
létajícího talíře
vrhá světlo
beze stínu
jen pár siluet co hladí
vnitřní stěny
mého těla
Intenzivnější tempo, hlubší změny
vždy nečekaně zapadnou.
Dnes navštívil mne Bůh
– žena a dvě děti.
To starší se mě neustále ptalo
a já v něm poznal mistra Zenu.
To druhé se stěží udrželo na nohou
a jak bylo veselé.
Žena stála opodál.
Se vznešeným klidem
a moudrostí v očích
pokračovala v našem dialogu.
Čas od času mou pozornost narušila
zenová otázka pětileté holčičky.
Ženu to nijak nevzrušovalo,
já rozrušen byl.
Když odešli, došlo mi to
žena Buddha
dítě Buddha
a nemluvně
Buddha jakbysmet.
Změny
tak jak nikdy dostavil se
záchvěv strachu
z osamění
kolem sice lidé jsou, ale…
o těch to není.
může se zdát bezedná
jako zpustlé nic,
přitom se v ní cosi dme,
dýchá si a sýpá
ďábel nebo bůh?
a co takhle já?
Strach
Žirafa
Mlčky sedím a upínám se k nitru
když v tom ze tmy vynoří se otázka.
Kroutí hlavou a šibalsky se culí.
Pozoruji, přemítám, však
odpovědi se mi nedostává.
Neexistuje, a proto jsem.
Přemýšlím, proč vlastně přemýšlím?
Žirafa s hlavou zaraženou v prdeli
a já v sobě taky hovno mám
V samotném středu tichadmoucí tmy
kde se rádoby nic neděje
oslní mě záře.
Ocitám se v pustém městě
jehož barvy halí stín.
Kolem mne se rozprostírá
táhlý obrys budov.
Pohlcené pavučinou paprsků
jen tak tiše stojí
odsouzené k prozření
a pavouk se směje.
Pavouk
Nečlověk
zrcadlící dlící
v člověku nečlověk
utváří tvář
opředenou tajemstvím
vlákna věčně tkaným
nekonečnou touhou příst
Had
tak jak had
svlékám se z kůže
odhazuji
bolest
zlobu
strach
i růže
tak jak had
odhazuji sebe
ať vzplane láskou
nebe
Ovce
Příboj tříští
vlny o skalnatý útes.
Na obloze poletují mraky.
Bečí jako ovce,
když padají dolů.
žbluňk!
do vody
žbluňk!
Z praskajících bublin
bé, bé!
a pak že ryby
neumí mluvit
a ovce
dýchat pod vodou
Záblesk
v průběhu cvičení záblesk
jak z němého filmu
promítne se na obrazovce
z vnitřní strany víček
v průběhu dne se dostaví
to čemu se říká dežaví
Pravda? nebo Klam?
Kdo to ví
nepřestává mlčet
Karmická I
dvě vysloužilé
květinové děti
v nákladním vagónu
s dveřmi dokořán
sedí v objetí
mlčky hledíc
na skalisté hory
které i přes tu
závratnou rychlost
zůstávají neměnné
stejně jako oni
Na chodníku
v dešti sedí
zlomený muž ulice.
Opírá se zády o zeď
s hlavou svislou na prsech
pod tíhou dávky heroinu.
Kolem chodí
davy lidí denně
z nichž občas někdo
hodí muži
do plechovky peníz
které on si
mlčky střádá
aby mohl
dát si žilou
zapomnění, že to ona
bývala mu kdysi vším
Karmická II
Katarze
tvář ženy v plamenech
z plamenů tvář ženy
křičí bolestí
ale marně
v dáli velké oko
rozevírá víčko
pod nímž plane
věčný oheň
odhaluje tělo
všude kolem stín
tančí žena, jasně vidí
a do toho její zpěv
vše je jinak, než se zdá
vše je tak, jak vše být má
Hrad
Z nadýchaných mraků
čnící hrad
tesaný do skály.
Na obzoru
okřídlený kůň
osedlán rytířem
ve slunné zbroji.
Z nejvyšší věže
mává šátkem,
v katakombách
praská bič.
Dávaje znát o své síle
něžně spouští
padací most.
Pírko
Pod kostelní klenbou modré oblohy
poletuje zlaté pírko
vzešlé z paprsku
slunečního svitu.
Padá do klobouku vousatého pána,
jemuž na rameni bdí
velká bílá holubice.
Se soumrakem muž počíná
holubici stavět dům
tak že pírkem vkreslí ženu
do plátna v lůně
havraní barvy.
Ten obraz mu umožní
s ní neustále být
a to i během těch tří dnů,
kdy se k němu ona
bude točit zády,
aby jemu
její květ
nikdy nemoh
zevšednět.
Ráno faraonův trup –
vysoká čepice, ruce křížem,
dlaně na ramenou.
Nehybně leží
ve svém sarkofágu.
Večer nohy novopečené matky
pokrčené v kolenou,
přitlačené k tělu –
vítězné M
poporodní rauš.
Dnem i nocí její tvář –
jasné rysy, bez závoje.
Poletuje,
přehlušujíc hlasy,
informuje,
co jsou zač.
Už se neschovává.
Je mu stále
na oku.
Ve snu bílá pláň
v ní vyšlapaný chodníček.
Na okraji smrkového lesa
funí statná bachyně.
Hrabe v zemi.
Koukám na ni
přes hromadu dříví
ona na mě.
Zpátky jdeme spolu.
Já chodníkem
ona z houští
vystupuje, kráčí vedle
obíhá mě, krouží kolem,
kříží cestu, nezpomalím.
Pak zalézá zpět.
Divoká a nespoutaná
přitom střeží
jako pes.
Bachyně
taje sníh,
naplňuje toky
nastal čas se vrátit domů
třetím okem vplul
koráb tvaru
pavoučí kostry.
dračí ploutve na bocích
a ocasní vějíř
rozvířily zdejší vody
obepluvše shora dolů
dvakrát celou zem.
a teď může
ústit ústy
příď podoby kormorána
u kormidla kapitán
kyklop s čapkou
býčí rohy
žene mlhu vpřed
za tou lodí
plave Rybka
v jednom těle trojí duch –
u dna Sumec
dlouhé vousy
vprostřed dravá Piraňa
nad hladinou
rozverná je
poletuje jako Pták
první plavbou
vryla do žil plásty
druhou vsadila v ně jikry/vejce
a teď z domu
ze záčelí
poslouchá jak
puk, puk,
z plástů
pučí děti
„No tak,
už je čas“
Pouť
Vítr
zvučné kroky
jednotlivých listů stránek
knihy, která končí
úvodní kapitolu
mého života
se západem to začíná
u zadnice pěkně studit
za mnou už jen
hrstka barev
halí kůži
holých stromů
větře čtivý,
duj!
