top of page
Zácpa

Uslintaný ďábel

              dlouhá léta visel

          na spouštěči mého štěstí.

                         S každou další čárou

                    pouštěl se a padal

                 rozdováděn rychlostí

                               tančil, skákal

               a pak

                             svíral ještě víc.

 

              Ucpávaje poetické střevo

                                 dával vzniknout

                           sbírce z něho vzešlé.

                 Stihomam

              to je

                 hovno poezie!

Zácpa

Majáles

V centru města pod stromem

 probouzím se z kómatu

         chlastat už mě nebaví

       a tak sháním brok

 

Vracím se na místo činu

         hodina dvě

               po půlnoci

      afterparty v klubu Marley

               Majáles OU

 

Zapínám radar a hledám oči

 v nichž je tatáž touha

        ukojena dávkou

            růžovýho pantera

 

Netrvá to dlouho a už stojím venku

      se spřízněnou duší

   v ruce svírám srolovanou bankovku

  a nervózně přešlapuju na místě

Otestuju materiál, bankovku dám jemu

                a přebírám psáňo

 

    „hlavně si to nedávej vše naráz

        mohl by ses z toho zbláznit“

 

Do pokoje na kolejích dosvištěl jsem

         v osm hodin ráno

  s sebou už jsem dávno neměl nic

            a ještě dlouho potom

           nemohl jsem spát

Majáles

Mušky

Dojezdové cigáro prokládám

     občasným čoudem z jakéhosi

                                 indoor skéra

 

Nad barákem jabloň

      za ní

  louka po níž kráčí oni

 

             – pomalý a vytrvalý pohyb

                  desítek malých oček

                táhnoucích všemi směry

 

Na protější bílé stěně

   sousedovic baráku

        dvoří se mi

      ďáblův stín

 

Nevydržím to,

        típnu cigáro,

             třísknu oknem

       a mizím ve svém pokoji

 

Byla jasná

      svatojánská noc

   to jen mírně foukal vítr

Mušky

Početí

planeta zem

   jak kus ledu

  zmizela ve vroucí lázni

            existence

         v níž probíhal závod

     a já

          kmit kmit kmital

    vstříc vajíčku

          bez skořápky

    dychtiv světla

           uvolnění po němž

         nemohl jsem

               neplakat

Početí

Snová (29. 5. 2013)

I

V obrovském skákacím hradu

   s výrazně menší gravitací

 poletovali lidé

      ze strany na stranu

          zespoda nahoru

    a já létal spolu s nimi,

             unášen tím,

     co hledával jsem v drogách

                    ale bezvýsledně.

Když jsem mluvil s kamarádem,

                který tohle vymyslel,

       říkal, že už nebudu muset

                   nikdy nic brát,

               pokud ve skákání setrvám.

Pokaždé když dostal jsem se

          skrze bránu stěnou dál,

        slyšel jsem jak

                          otáčí se list

              knihy psané tím,

           kdo tohle všechno čte.

Snová (29. 5. 2013)

31. červenec 2013

Rozbouřeným oceánem proplouvají kry

          jež plní funkci spojníků

       mezi úrovněmi poznání.

Skáču z jedné na druhou

     přičemž z výšky spatřím pramičku

                    špendlíkovou hlavičku

            a v ní sebe námořníka.

S úsměvem se pouštím

                     střemhlav dolů do těla

         neskrývaje radost

                      z nezaujaté plavby

           překotným proudem

                    pomíjivých myšlenek.

V dáli na obzoru hledám letícího ptáka

         když v tom se zvedne vlna

                 a z ní vzejde ostrov.

Dostávám se na pláž

           a hned na to mizím v lese.

 Šplhám jako opice

            nevážící ani kilo

                        po vysoké stěně

                   prorostlé mechem a kořeny.

Přehoupnu se přes převis a už smáčím rty

         v křišťálovém jezírku

    jemuž přítokem je jediná kapka

                            třpytivé vody.

Pokračuju dál.

         Úzký skalní průsmyk

               mne přivádí na širou pláň

         roztahující se mezi

                           vrcholky hor.

Na konci té pláně stojí chrám

        v něm bedlivě střežící

                          velké oko

     a postava poskakujícího muže

                          tmavší pleti.

Projdu chrámem na zahradu

              v jejímž středu roste růže.

Lehnu si k ní

     a na chvíli pozoruju

   nespočet hvězd v novoluní

                   až dokud mne neuchvátí

               na té růži trn

      a nevtáhne do víru

           nádherných geometrických útvarů

   měnících se rychlostí

              rychlejší než světlo.

Skrze něj se dostávám do výšin

           kde věci nemají svůj tvar

        kde jediné co dá se ještě

                  stěží popsat slovy

      je pod nohami proud pulsující energie

  jenž se láme při setkání s prostorem

             kde není nic a v němž i přesto

                         necítím se býti sám.

Když mne vtáhne znovu vír

      spatřuji v něm obrys okřídleného tvora

    jenž mi chvíli dělá

                  láskyplnou společnost.

Cestou zpátky míjím

            chrám, pláň, ostrov, moře

   a najednou pozoruji

           seshora svůj dům.

Skrze střechu dostávám se do pokoje

     posadím se na zemi

    rozhlédnu se kolem sebe

                   okna, dveře, nábytek

           vše je tam kde má,

              načež vzápětí se položím

      a s úsměvem na tváři

                    pohnu prsty u nohou,

                     pohnu prsty u rukou,

                 protáhnu se celý

                            otvíraje oči.

31. červenec 2013

Po letech

Svět tak jak jej znám pohlcuje vír.

   Mé tělo se chvěje

       a vše splývá v jedno.

 Duchovní člověk v rouchu

               se ukáže a zmizí,

       s ním pozvolna i smích.

 V dáli vidím strýčka.

                 Opírá se o hůl,

        přičemž vychechtá tvář muže.   Všichni tři se posadíme

    do stínu vysoké lípy.

            Vzduchem se line

                    sladká vůně koření.

Otec a syn se v radostném objetí

             jeden na druhého rozpomněli.

     Nechávám je tak a odcházím.

V dáli mizí chalupa,

           i strom, i dým,

      i unášející se svatá číše.

Ze tmy na mne ještě mrká

          můj kamarád z dětství.

  A pak že smrt znamená konec.

Po letech

Změny

Intenzivnější tempo, hlubší změny

   vždy nečekaně zapadnou.

Dnes navštívil mne Bůh

       – žena a dvě děti.

To starší se mě neustále ptalo

  a já v něm poznal mistra Zenu.

To druhé se stěží udrželo na nohou

  a jak bylo veselé.

Žena stála opodál.

          Se vznešeným klidem

       a moudrostí v očích

      pokračovala v našem dialogu.

 Čas od času mou pozornost narušila

       zenová otázka pětileté holčičky.

 Ženu to nijak nevzrušovalo,

    já rozrušen byl.

Když odešli, došlo mi to

         žena Buddha

         dítě Buddha

  a nemluvně

              Buddha jakbysmet.

Změny

Stromy

Mám raději stromy než lidi

 jsou krásně houpavé

     a hlavně ticho

 

Mám je rád, poněvadž

   mluví skrze vítr

   vidí okem slunce

   slyší kapkou deště

        a neustále cítí zem

 

Mám rád, když je vidím

   v očích člověka

Mám rád, když je slyším

   mluvit z jeho úst

Mám rád, když je cítím růst

     z něj a ve mně

   kořen Země

               Ach!

 

Je jich sice málo

  o to více je mám rád

Stromy

Pavouk

V samotném středu tichadmoucí tmy

   kde se rádoby nic neděje

                oslní mě záře.

Ocitám se v pustém městě

        jehož barvy halí stín.

Kolem mne se rozprostírá

                     táhlý obrys budov.

      Pohlcené pavučinou paprsků

    jen tak tiše stojí

                 odsouzené k prozření

                                 a pavouk se směje.

Pavouk

Karmická

                              Na chodníku

                          v dešti sedí

                         zlomený muž ulice.

                          Opírá se zády o zeď

                           s hlavou svislou na prsech

                                 pod tíhou dávky heroinu.

                            Kolem chodí

                          davy lidí denně

                         z nichž občas někdo

                          hodí muži

                        do plechovky peníz

                          které on si

                                  mlčky střádá

                             aby mohl

                                    dát si žilou

                           zapomnění, že to ona

                             bývala mu kdysi vším

Karmická

Houbová I (16. 10. 2015)

19:04

  dožvýkána desátá

           zapíšu čas

       připravím hudbu

      nachystám vodu

              zajdu přiložit

      a jelikož se

          ani po půl hodině nic neděje

        dám si dalších pět

    mrsknu s sebou o zem

          a s veškerou grácií

                    jež jogínům přísluší

              počínám se protahovat

                   s vervou jako vždy

 

20:18

  jak po ráně kladivem

        propadám se štěrbinou

   do vnitřního světa

               duhových barev

            a fraktálních tvarů

       kde v úděsné bezmoci

      upoután do třmenů sedla

                houpacího koně

               zmítán mořskou nemocí

         jdu po páté blejt

       krom vzduchu i fazole

                   mezi nimiž koukám není

                 ani jedna houbička

           tělo už je pohltilo

                  a ony teď hltaj mě

 

  dýchající horský hřeben

           všech odstínů fialové

        z něhož rostou dlouhé chlupy

         v nichž se kuklí vážky

      a nad nimiž krouží draci

           jak i temné

                   vřískající tváře stínů

        křik bez zvuku

           vize bez snění

     kdo se v tom všem běsnění má vyznat?

 

        Neem Karoli Baba Guru

            Maharaj-Ji,

                       TY ZVÍŘE!

                      jaks jen mohl

                          tyhle stavy

                               beze vzruchu vysedět?

 

  myslel jsem, že všechno vím

    myslel jsem, že ustojím

          i houbovou psychózu

    nafoukaný moudrem vhledu

      uvěřil jsem iluzorní nátuře

           své výjimečnosti

                    LEDA HOVNO!

       nabubřelé probuzení

                praská, mizí

         v středobodu oka

                    kočkovité šelmy

           jež tě trestá závratěmi

        při pohledu

           na monstrózní nohy hub

      v kyvadlovém pohybu

              smršťování, růstu

             nekonečna podpěr

       v kolektivním vševědomí

                    podkloboučí světa

 

  Chtěl bych se něčeho chopit

       něco v tomhle stavu začít dělat

             ale je to

                   neuchopitelné

                a přichází ve vlnách

         mezi nimi klid a

                       tak málo času

                               pak se zvedá další

                            a ta svině čas

                               už zas se staví na hlavu

                          v přívalovém náporu

                       rozvrácených nesmyslů

           v nichž se marně dohledávám

                         přinejmenším jedné kapky

                                  smysluplna

 

      NENÁVIDÍM HOUBY A MILUJU MARIHUANU!

 

           právě proto, že se z ní

                      jeden vždycky vycvičí

                     na rozdíl od toho mdlého

                                mykózního běsu

                      který trvá a trvá

                             ne a ne

                           se zastavit

 

          Už mě to nebaví

                         a kurevsky unavuje

        s každou další vlnou ztrácím sílu

                umírám, ale

                       smrtí to nekončí

                            přičemž najednou si uvědomím

                        že té své se už dávno nebojím

                         ale ztráta rodičů

                                ta mě děsí

                    Přestaň je už konečně

                                 vinit ze svých problémů

               přestaň jim to všechno v sobě

                      neustále vyčítat

                             není co jim odpouštět

                            hlavně tátovi ne

                   raději se snaž jim zkrášlit

                                 krátící se cestu

                        koneckonců jsou to oni

                      komu vděčíš za ten

                                    potrhlý dar života

 

22:58

  Poslední slzou pokropils hlavu

    obnaženého těla Stvořitele.

         Z fontanely vzlétá hejno

      modravě zelených vážek

        a hojivé kořeny

             vzkvétajících fialek

        pozvolna zacelují

                lebeční kost.

   Pervitin i houbičky

        musí končit výronem

      leč každý z nich se udává

            na jiném konci páteře.

 Po této zkušenosti

        jsem se necítil být

            dostatečně ukojen

       a tak jsem ještě

                 několik následujících hodin

             lehce gumovými prsty

                 vyťukával do piana

                             melodické stavy

                            doznívajícího rauše.

              Zbaven zvyklostí a návyků,

                   kterých jsem měl poskrovnu

                    vinou vlastní lenosti,

             jsem se dostal tam

               kam jsem se dostat měl

            když mé hraní

                   byť vzdáleně

                  začlo připomínat jazz

Houbová I (16. 10. 2015)

Únor 2016

V

              Během tří let na čtyř pilířích

         vzrostl skvostný monument

                v jehož špici zahnízdil se

                       žárný pták.

         V styčném bodu zemských statků

                                a nebeských plání

             otec/syn teď mohl začít

                   násilnicky tahat matku

                 zpátky k sobě za vlasy.

           Vříská jako divá.

                Boří drápy do trupu

                         ve snaze se udržet

                       svírá srdce, vytrhává z těla

                 a s propadlým obličejem,

                          vraštíc čelo, zkrabatěla

                             proměněná v popel

                               doutnající prach.

                Nezbylo ti nic

                      jen kupka nehtů

                           na nich černá sraženina,

                     pár vlasů

                        umaštěných od sazí

                     a v hrudníku díra tvaru

                              odvrácené pyramidy.

 

                 "Awakening is difficult

             but thousand times more difficult

                is the hellish afterbirth"

 

                   Chvíli to trvá, než se rána zacelí

                                  kdyby jenom rok.

                       Výšiny už znáš

                            teď je nutno

                       prozkoumat si dopodrobna

                             hlubší taje

                            Satanova Ráje.

                   Probouzet se budeš

                          s jedovými zuby v patě,

                        nenechá tě na pokoji

                                    ani jeden den.

                   Začni dělat na diplomce.

                      V průběhu ti budou

                          za odměnu sesílány

                                   zbrusu nové

                                 básně, texty, melodie

                            dotvoř si je, zapisuj

                                     a pak se ti uleví –

 

                          „nejprve nevlídná dřina,

                            potom však přesladký konec

                                          všech strastí“

 

                   Získej diplom,

                         nahraj CD,

                               sepiš sbírku

                            a to všechno střízlivý.

                    Pilíř za pilířem

                         vybuduj si základy

                       na nichž budeš moci stavět

                               po zbytek svých dní

                              monument, co už se nikdy

                                          nezboří.

 

                  Pokrop slzou prach

                              vystrčí se růžky

                  Pokrop slzou prach

                              poodhalí hadí tělo

                  Pokrop slzou prach

                              vrátí se, co oněmělo –

                        z díry vřídlo

                       zářné bydlo

                            v něm perutí hlas.

                  Pokrop slzou prach

                              prohloubí se jóga

                        poznáš spodek

                              zmizí mdloby

                      nohy dravce budou tahat

                             pohled vzhůru

                         do záčelí

                               jemuž velí

                            orlí zrak.

                  Pokrop slzou prach

                              ať vyšumí tvůj strach

                           v hrudní klítce na ostrůvku,

                            kde si dráček bude pět

                                        znovu dalších

                                       tisíc let

Únor 2016

Chmury

      Znovu jsi mne opustil

a já znovu utápím se v myšlenkách

    že nejlepší by bylo

   jednou provždy utnout

         celý chmurný proces

       který zdá se nemá konce.

 

„Pořád si myslíš,

   že snad máš tu páku něco změnit

 Pořád čekáš na pompézní konec

   a když nepřichází, napadá tě,

 že bys moh vzít osud do svých rukou.

   Věz však, že nad tím procesem ty

                       žádnou moc nemáš!

                             Ba co víc

                   v dané chvíli nejsi nic

                jen parazit co se snaží

                           přiživovat na Božství

                  jen nemoc sužující

                         rudou Růži rytce Blakea

            Přestaň se snažit

                   a nech to všechno na mně!

              Biješ hlavou do zdi

                          a přitom máš dveře

                                  neustále dokořán.

     Jednou rukou drž se u té stěny,

  Druhou vystrč pod své chmury ven.

        Chůzí roztoč mlýnská kola

            ať naplní se deštěm džbán

                     abys měl co nabídnout

              kvetoucí Lilii v zděném altánku

           pod prosklenou klenbou

                         nebeských bran.“

Chmury

Kapka Lásky

Někdy po ránu,

     dříve než otevírám oči,

  oblaka šedi zahalí mou mysl.

Jindy zas i v bílý den

     černava hlavou mou se přežene.

 Ztrácím víru.

   Má cesta mizí v hustém oparu

beze stopy po Slunci

          místo něj jen Žal

                           a já

               musím hledat cestu zpět.

 

Pokaždé z té říše temna

      dostane mě ven.

   Pokaždé když lapen v pasti

    probouzím se na kolenou,

pokaždé když zasáhne mě

           otrávený ďáblův šíp,

         svitne kapka naděje.

Z paprsku se stává říčka,

      co z koryta se dere ven,

        a i když může se to zprvu jevit

    jako pouhý sen

  já vzápětí se unáším

 v oceánu paprsků

stávaje se zas a znovu

       jednou z kapek Lásky.

Kapka Lásky

Pírko

Pod kostelní klenbou modré oblohy

   poletuje zlaté pírko

  vzešlé z paprsku

          slunečního svitu.

Padá do klobouku vousatého pána,

          jemuž na rameni bdí

         velká bílá holubice.

Se soumrakem muž počíná

  holubici stavět dům

 tak že pírkem vkreslí ženu

              do plátna v lůně

               havraní barvy.

      Ten obraz mu umožní

    s ní neustále být

   a to i během těch tří dnů,

             kdy se k němu ona

          bude točit zády,

              aby jemu

                 její květ

               nikdy nemoh

                   zevšednět.

Pírko

Zima (17. - 18. 10. 2017)

Ráno faraonův trup –

    vysoká čepice, ruce křížem,

         dlaně na ramenou.

      Nehybně leží

            ve svém sarkofágu.

 

Večer nohy novopečené matky

    pokrčené v kolenou,

        přitlačené k tělu –

      vítězné M

            poporodní rauš.

 

Dnem i nocí její tvář –

    jasné rysy, bez závoje.

         Poletuje,

                   přehlušujíc hlasy,

         informuje,

                    co jsou zač.

       Už se neschovává.

         Je mu stále

           na oku.

 

Ve snu bílá pláň

           v ní vyšlapaný chodníček.

     Na okraji smrkového lesa

  funí statná bachyně.

             Hrabe v zemi.

    Koukám na ni

          přes hromadu dříví

             ona na mě.

   Zpátky jdeme spolu.

        Já chodníkem

      ona z houští

        vystupuje, kráčí vedle

           obíhá mě, krouží kolem,

       kříží cestu, nezpomalím.

            Pak zalézá zpět.

    Divoká a nespoutaná

       přitom střeží

             jako pes.

Zima (17. - 18. 10. 2017)

Jaro (19. - 22. 10. 2017)

taje sníh,

    naplňuje toky

 nastal čas se vrátit Domů

 

třetím okem vplul

    koráb tvaru

             pavoučí kostry.

 dračí ploutve na bocích

           a ocasní vějíř

        rozvířily zdejší vody

             obepluvše shora dolů

          dvakrát celou zem.

   a teď může

      ústit ústy

        příď podoby kormorána

    u kormidla Kapitán

             Kyklop s čapkou

                     býčí rohy

                  žene mlhu vpřed

 

        za tou lodí

          plave Rybka

     v jednom těle trojí duch –

    u dna Sumec

        dlouhé vousy

    vprostřed dravá Piraňa

         nad hladinou

            rozverná je

           poletuje jako Pták

 

první plavbou

    vryla do žil plásty

 druhou vsadila v ně jikry/vejce

    a teď z Domu

           ze záčelí

         poslouchá jak

     puk, puk,

          z plástů

       pučí děti

 

           „No tak,

              už je čas“

Jaro (19. - 22. 10. 2017)

Snová (20. 12. 2017)

Procházím se parkem

      kdesi v centru velkoměsta.

   Odbočím doprava

  a vcházím do malinké oázy,

 jež se v té betonové džungli

         vyjímá svou intenzivní energií

             jakoby z jiného světa.

U vchodu sedí pán.

        Vypadá dosti zanedbaně

              – kožená bunda, ošoupané džíny,

                      nezdravý chrup.

  Pozdravím ho a zjišťuji,

 že se sakra dobře známe!

         O mém příchodu už ví.

       Ptám se,

    jestli mě jeho pejsek nekousne.

 

  „To nevím“

     ušklíbne se ďábelsky.

 

Ten malý knírač se dvěma hlavami

   vypadá docela roztomile,

 ale pak vycení zubiska

               a žene mě až k mohutnému stromu

                        doprostřed oázy.

Je to ten skálopevně rostoucí,

  který také dobře znám,

 a tak bez váhání

      počínám lézt nahoru.

           Není nijak vysoký.

      Větve jsou suché, ale překvapivě pevné.

Seshora na mě vykoukne muž.

             Nápadně se podobá tomu dole

                    a přitom je půvabný jak žena.

       Podává mi ruku

                a pomáhá nahoru.

    V té druhé drží větev.

           Přidělá ji na okraj stromu

          a pobídne mě,

               ať se na ni posadím.

      Zděšen koukám do bezedné jámy pod ní.

 

  „Dáš to?“

      ptá se mě.

                    „Ne“

                  odpovídám bez váhání.

    Soucitně se usmívá.

Utrhne tu větev a začíná ji tvarovat

     přímo pod sebou

              na vršku bytelného kmene.

 Zanedlouho už sedíme naproti sobě

           v koruně stromu,

          která má tvar pramice.

         Je to ta,

        v níž jsem prvně brázdil

             rozbouřené vody nevědomí,

                    hnán tajemstvím neznáma

                                 a konopím.

       Nemohu si nevšimnout obrovského jointa

                           v rukou toho muže.

 

   „Dáš si?“

       testuje mě.

 

                      „Už nehulím“

 

Rychlost, s jakou mu odpovídám, ho pobaví.

 Na mužovo znamení pak dole ďábel

                  vytahuje špunt.

          Velká voda zaplavuje město, park,

                          s nimi i mou minulost.

      Zůstal jsem jen já a On

    na pramici veprostřed

              Oceánu Světla.

           Pocit je to

              prostě Boží!

           Vzdaluji se pohledem

       a pramici i s námi v ní

                pohlcuje Záře.

 

       Probouzím se s vědomím,

            že ať už bdím či sním,

           stůňu či se veselím,

    mohu si být vždycky jist,

           že ten Pán mi nedovolí více

        přes palubu ke dnu jít

     ani ve výšinách potácet se

                    bez bójky či ukotvení,

                      co nosím ve svém srdci

              kamkoli se hnu

           pohnut líbezností jeho Slova

                jež zůstává

                         nevyřčené.

Snová (20. 12. 2017)

bottom of page