.png)
Uslintaný ďábel
dlouhá léta visel
na spouštěči mého štěstí.
S každou další čárou
pouštěl se a padal
rozdováděn rychlostí
tančil, skákal
a pak
svíral ještě víc.
Ucpávaje poetické střevo
dával vzniknout
sbírce z něho vzešlé.
Stihomam
to je
hovno poezie!
Zácpa
V centru města pod stromem
probouzím se z kómatu
chlastat už mě nebaví
a tak sháním brok
Vracím se na místo činu
hodina dvě
po půlnoci
afterparty v klubu Marley
Majáles OU
Zapínám radar a hledám oči
v nichž je tatáž touha
ukojena dávkou
růžovýho pantera
Netrvá to dlouho a už stojím venku
se spřízněnou duší
v ruce svírám srolovanou bankovku
a nervózně přešlapuju na místě
Otestuju materiál, bankovku dám jemu
a přebírám psáňo
„hlavně si to nedávej vše naráz
mohl by ses z toho zbláznit“
Do pokoje na kolejích dosvištěl jsem
v osm hodin ráno
s sebou už jsem dávno neměl nic
a ještě dlouho potom
nemohl jsem spát
Majáles
Dojezdové cigáro prokládám
občasným čoudem z jakéhosi
indoor skéra
Nad barákem jabloň
za ní
louka po níž kráčí oni
– pomalý a vytrvalý pohyb
desítek malých oček
táhnoucích všemi směry
Na protější bílé stěně
sousedovic baráku
dvoří se mi
ďáblův stín
Nevydržím to,
típnu cigáro,
třísknu oknem
a mizím ve svém pokoji
Byla jasná
svatojánská noc
to jen mírně foukal vítr
Mušky
planeta zem
jak kus ledu
zmizela ve vroucí lázni
existence
v níž probíhal závod
a já
kmit kmit kmital
vstříc vajíčku
bez skořápky
dychtiv světla
uvolnění po němž
nemohl jsem
neplakat
Početí
I
V obrovském skákacím hradu
s výrazně menší gravitací
poletovali lidé
ze strany na stranu
zespoda nahoru
a já létal spolu s nimi,
unášen tím,
co hledával jsem v drogách
ale bezvýsledně.
Když jsem mluvil s kamarádem,
který tohle vymyslel,
říkal, že už nebudu muset
nikdy nic brát,
pokud ve skákání setrvám.
Pokaždé když dostal jsem se
skrze bránu stěnou dál,
slyšel jsem jak
otáčí se list
knihy psané tím,
kdo tohle všechno čte.
Snová (29. 5. 2013)
Rozbouřeným oceánem proplouvají kry
jež plní funkci spojníků
mezi úrovněmi poznání.
Skáču z jedné na druhou
přičemž z výšky spatřím pramičku
špendlíkovou hlavičku
a v ní sebe námořníka.
S úsměvem se pouštím
střemhlav dolů do těla
neskrývaje radost
z nezaujaté plavby
překotným proudem
pomíjivých myšlenek.
V dáli na obzoru hledám letícího ptáka
když v tom se zvedne vlna
a z ní vzejde ostrov.
Dostávám se na pláž
a hned na to mizím v lese.
Šplhám jako opice
nevážící ani kilo
po vysoké stěně
prorostlé mechem a kořeny.
Přehoupnu se přes převis a už smáčím rty
v křišťálovém jezírku
jemuž přítokem je jediná kapka
třpytivé vody.
Pokračuju dál.
Úzký skalní průsmyk
mne přivádí na širou pláň
roztahující se mezi
vrcholky hor.
Na konci té pláně stojí chrám
v něm bedlivě střežící
velké oko
a postava poskakujícího muže
tmavší pleti.
Projdu chrámem na zahradu
v jejímž středu roste růže.
Lehnu si k ní
a na chvíli pozoruju
nespočet hvězd v novoluní
až dokud mne neuchvátí
na té růži trn
a nevtáhne do víru
nádherných geometrických útvarů
měnících se rychlostí
rychlejší než světlo.
Skrze něj se dostávám do výšin
kde věci nemají svůj tvar
kde jediné co dá se ještě
stěží popsat slovy
je pod nohami proud pulsující energie
jenž se láme při setkání s prostorem
kde není nic a v němž i přesto
necítím se býti sám.
Když mne vtáhne znovu vír
spatřuji v něm obrys okřídleného tvora
jenž mi chvíli dělá
láskyplnou společnost.
Cestou zpátky míjím
chrám, pláň, ostrov, moře
a najednou pozoruji
seshora svůj dům.
Skrze střechu dostávám se do pokoje
posadím se na zemi
rozhlédnu se kolem sebe
okna, dveře, nábytek
vše je tam kde má,
načež vzápětí se položím
a s úsměvem na tváři
pohnu prsty u nohou,
pohnu prsty u rukou,
protáhnu se celý
otvíraje oči.
31. červenec 2013
Svět tak jak jej znám pohlcuje vír.
Mé tělo se chvěje
a vše splývá v jedno.
Duchovní člověk v rouchu
se ukáže a zmizí,
s ním pozvolna i smích.
V dáli vidím strýčka.
Opírá se o hůl,
přičemž vychechtá tvář muže. Všichni tři se posadíme
do stínu vysoké lípy.
Vzduchem se line
sladká vůně koření.
Otec a syn se v radostném objetí
jeden na druhého rozpomněli.
Nechávám je tak a odcházím.
V dáli mizí chalupa,
i strom, i dým,
i unášející se svatá číše.
Ze tmy na mne ještě mrká
můj kamarád z dětství.
A pak že smrt znamená konec.
Po letech
Intenzivnější tempo, hlubší změny
vždy nečekaně zapadnou.
Dnes navštívil mne Bůh
– žena a dvě děti.
To starší se mě neustále ptalo
a já v něm poznal mistra Zenu.
To druhé se stěží udrželo na nohou
a jak bylo veselé.
Žena stála opodál.
Se vznešeným klidem
a moudrostí v očích
pokračovala v našem dialogu.
Čas od času mou pozornost narušila
zenová otázka pětileté holčičky.
Ženu to nijak nevzrušovalo,
já rozrušen byl.
Když odešli, došlo mi to
žena Buddha
dítě Buddha
a nemluvně
Buddha jakbysmet.
Změny
Mám raději stromy než lidi
jsou krásně houpavé
a hlavně ticho
Mám je rád, poněvadž
mluví skrze vítr
vidí okem slunce
slyší kapkou deště
a neustále cítí zem
Mám rád, když je vidím
v očích člověka
Mám rád, když je slyším
mluvit z jeho úst
Mám rád, když je cítím růst
z něj a ve mně
kořen Země
Ach!
Je jich sice málo
o to více je mám rád
Stromy
V samotném středu tichadmoucí tmy
kde se rádoby nic neděje
oslní mě záře.
Ocitám se v pustém městě
jehož barvy halí stín.
Kolem mne se rozprostírá
táhlý obrys budov.
Pohlcené pavučinou paprsků
jen tak tiše stojí
odsouzené k prozření
a pavouk se směje.
Pavouk
Na chodníku
v dešti sedí
zlomený muž ulice.
Opírá se zády o zeď
s hlavou svislou na prsech
pod tíhou dávky heroinu.
Kolem chodí
davy lidí denně
z nichž občas někdo
hodí muži
do plechovky peníz
které on si
mlčky střádá
aby mohl
dát si žilou
zapomnění, že to ona
bývala mu kdysi vším
Karmická
19:04
dožvýkána desátá
zapíšu čas
připravím hudbu
nachystám vodu
zajdu přiložit
a jelikož se
ani po půl hodině nic neděje
dám si dalších pět
mrsknu s sebou o zem
a s veškerou grácií
jež jogínům přísluší
počínám se protahovat
s vervou jako vždy
20:18
jak po ráně kladivem
propadám se štěrbinou
do vnitřního světa
duhových barev
a fraktálních tvarů
kde v úděsné bezmoci
upoután do třmenů sedla
houpacího koně
zmítán mořskou nemocí
jdu po páté blejt
krom vzduchu i fazole
mezi nimiž koukám není
ani jedna houbička
tělo už je pohltilo
a ony teď hltaj mě
dýchající horský hřeben
všech odstínů fialové
z něhož rostou dlouhé chlupy
v nichž se kuklí vážky
a nad nimiž krouží draci
jak i temné
vřískající tváře stínů
křik bez zvuku
vize bez snění
kdo se v tom všem běsnění má vyznat?
Neem Karoli Baba Guru
Maharaj-Ji,
TY ZVÍŘE!
jaks jen mohl
tyhle stavy
beze vzruchu vysedět?
myslel jsem, že všechno vím
myslel jsem, že ustojím
i houbovou psychózu
nafoukaný moudrem vhledu
uvěřil jsem iluzorní nátuře
své výjimečnosti
LEDA HOVNO!
nabubřelé probuzení
praská, mizí
v středobodu oka
kočkovité šelmy
jež tě trestá závratěmi
při pohledu
na monstrózní nohy hub
v kyvadlovém pohybu
smršťování, růstu
nekonečna podpěr
v kolektivním vševědomí
podkloboučí světa
Chtěl bych se něčeho chopit
něco v tomhle stavu začít dělat
ale je to
neuchopitelné
a přichází ve vlnách
mezi nimi klid a
tak málo času
pak se zvedá další
a ta svině čas
už zas se staví na hlavu
v přívalovém náporu
rozvrácených nesmyslů
v nichž se marně dohledávám
přinejmenším jedné kapky
smysluplna
NENÁVIDÍM HOUBY A MILUJU MARIHUANU!
právě proto, že se z ní
jeden vždycky vycvičí
na rozdíl od toho mdlého
mykózního běsu
který trvá a trvá
ne a ne
se zastavit
Už mě to nebaví
a kurevsky unavuje
s každou další vlnou ztrácím sílu
umírám, ale
smrtí to nekončí
přičemž najednou si uvědomím
že té své se už dávno nebojím
ale ztráta rodičů
ta mě děsí
Přestaň je už konečně
vinit ze svých problémů
přestaň jim to všechno v sobě
neustále vyčítat
není co jim odpouštět
hlavně tátovi ne
raději se snaž jim zkrášlit
krátící se cestu
koneckonců jsou to oni
komu vděčíš za ten
potrhlý dar života
22:58
Poslední slzou pokropils hlavu
obnaženého těla Stvořitele.
Z fontanely vzlétá hejno
modravě zelených vážek
a hojivé kořeny
vzkvétajících fialek
pozvolna zacelují
lebeční kost.
Pervitin i houbičky
musí končit výronem
leč každý z nich se udává
na jiném konci páteře.
Po této zkušenosti
jsem se necítil být
dostatečně ukojen
a tak jsem ještě
několik následujících hodin
lehce gumovými prsty
vyťukával do piana
melodické stavy
doznívajícího rauše.
Zbaven zvyklostí a návyků,
kterých jsem měl poskrovnu
vinou vlastní lenosti,
jsem se dostal tam
kam jsem se dostat měl
když mé hraní
byť vzdáleně
začlo připomínat jazz
Houbová I (16. 10. 2015)
V
Během tří let na čtyř pilířích
vzrostl skvostný monument
v jehož špici zahnízdil se
žárný pták.
V styčném bodu zemských statků
a nebeských plání
otec/syn teď mohl začít
násilnicky tahat matku
zpátky k sobě za vlasy.
Vříská jako divá.
Boří drápy do trupu
ve snaze se udržet
svírá srdce, vytrhává z těla
a s propadlým obličejem,
vraštíc čelo, zkrabatěla
proměněná v popel
doutnající prach.
Nezbylo ti nic
jen kupka nehtů
na nich černá sraženina,
pár vlasů
umaštěných od sazí
a v hrudníku díra tvaru
odvrácené pyramidy.
"Awakening is difficult
but thousand times more difficult
is the hellish afterbirth"
Chvíli to trvá, než se rána zacelí
kdyby jenom rok.
Výšiny už znáš
teď je nutno
prozkoumat si dopodrobna
hlubší taje
Satanova Ráje.
Probouzet se budeš
s jedovými zuby v patě,
nenechá tě na pokoji
ani jeden den.
Začni dělat na diplomce.
V průběhu ti budou
za odměnu sesílány
zbrusu nové
básně, texty, melodie
dotvoř si je, zapisuj
a pak se ti uleví –
„nejprve nevlídná dřina,
potom však přesladký konec
všech strastí“
Získej diplom,
nahraj CD,
sepiš sbírku
a to všechno střízlivý.
Pilíř za pilířem
vybuduj si základy
na nichž budeš moci stavět
po zbytek svých dní
monument, co už se nikdy
nezboří.
Pokrop slzou prach
vystrčí se růžky
Pokrop slzou prach
poodhalí hadí tělo
Pokrop slzou prach
vrátí se, co oněmělo –
z díry vřídlo
zářné bydlo
v něm perutí hlas.
Pokrop slzou prach
prohloubí se jóga
poznáš spodek
zmizí mdloby
nohy dravce budou tahat
pohled vzhůru
do záčelí
jemuž velí
orlí zrak.
Pokrop slzou prach
ať vyšumí tvůj strach
v hrudní klítce na ostrůvku,
kde si dráček bude pět
znovu dalších
tisíc let
Únor 2016
Znovu jsi mne opustil
a já znovu utápím se v myšlenkách
že nejlepší by bylo
jednou provždy utnout
celý chmurný proces
který zdá se nemá konce.
„Pořád si myslíš,
že snad máš tu páku něco změnit
Pořád čekáš na pompézní konec
a když nepřichází, napadá tě,
že bys moh vzít osud do svých rukou.
Věz však, že nad tím procesem ty
žádnou moc nemáš!
Ba co víc
v dané chvíli nejsi nic
jen parazit co se snaží
přiživovat na Božství
jen nemoc sužující
rudou Růži rytce Blakea
Přestaň se snažit
a nech to všechno na mně!
Biješ hlavou do zdi
a přitom máš dveře
neustále dokořán.
Jednou rukou drž se u té stěny,
Druhou vystrč pod své chmury ven.
Chůzí roztoč mlýnská kola
ať naplní se deštěm džbán
abys měl co nabídnout
kvetoucí Lilii v zděném altánku
pod prosklenou klenbou
nebeských bran.“
Chmury
Někdy po ránu,
dříve než otevírám oči,
oblaka šedi zahalí mou mysl.
Jindy zas i v bílý den
černava hlavou mou se přežene.
Ztrácím víru.
Má cesta mizí v hustém oparu
beze stopy po Slunci
místo něj jen Žal
a já
musím hledat cestu zpět.
Pokaždé z té říše temna
dostane mě ven.
Pokaždé když lapen v pasti
probouzím se na kolenou,
pokaždé když zasáhne mě
otrávený ďáblův šíp,
svitne kapka naděje.
Z paprsku se stává říčka,
co z koryta se dere ven,
a i když může se to zprvu jevit
jako pouhý sen
já vzápětí se unáším
v oceánu paprsků
stávaje se zas a znovu
jednou z kapek Lásky.
Kapka Lásky
Pod kostelní klenbou modré oblohy
poletuje zlaté pírko
vzešlé z paprsku
slunečního svitu.
Padá do klobouku vousatého pána,
jemuž na rameni bdí
velká bílá holubice.
Se soumrakem muž počíná
holubici stavět dům
tak že pírkem vkreslí ženu
do plátna v lůně
havraní barvy.
Ten obraz mu umožní
s ní neustále být
a to i během těch tří dnů,
kdy se k němu ona
bude točit zády,
aby jemu
její květ
nikdy nemoh
zevšednět.
Pírko
Ráno faraonův trup –
vysoká čepice, ruce křížem,
dlaně na ramenou.
Nehybně leží
ve svém sarkofágu.
Večer nohy novopečené matky
pokrčené v kolenou,
přitlačené k tělu –
vítězné M
poporodní rauš.
Dnem i nocí její tvář –
jasné rysy, bez závoje.
Poletuje,
přehlušujíc hlasy,
informuje,
co jsou zač.
Už se neschovává.
Je mu stále
na oku.
Ve snu bílá pláň
v ní vyšlapaný chodníček.
Na okraji smrkového lesa
funí statná bachyně.
Hrabe v zemi.
Koukám na ni
přes hromadu dříví
ona na mě.
Zpátky jdeme spolu.
Já chodníkem
ona z houští
vystupuje, kráčí vedle
obíhá mě, krouží kolem,
kříží cestu, nezpomalím.
Pak zalézá zpět.
Divoká a nespoutaná
přitom střeží
jako pes.
Zima (17. - 18. 10. 2017)
taje sníh,
naplňuje toky
nastal čas se vrátit Domů
třetím okem vplul
koráb tvaru
pavoučí kostry.
dračí ploutve na bocích
a ocasní vějíř
rozvířily zdejší vody
obepluvše shora dolů
dvakrát celou zem.
a teď může
ústit ústy
příď podoby kormorána
u kormidla Kapitán
Kyklop s čapkou
býčí rohy
žene mlhu vpřed
za tou lodí
plave Rybka
v jednom těle trojí duch –
u dna Sumec
dlouhé vousy
vprostřed dravá Piraňa
nad hladinou
rozverná je
poletuje jako Pták
první plavbou
vryla do žil plásty
druhou vsadila v ně jikry/vejce
a teď z Domu
ze záčelí
poslouchá jak
puk, puk,
z plástů
pučí děti
„No tak,
už je čas“
Jaro (19. - 22. 10. 2017)
Procházím se parkem
kdesi v centru velkoměsta.
Odbočím doprava
a vcházím do malinké oázy,
jež se v té betonové džungli
vyjímá svou intenzivní energií
jakoby z jiného světa.
U vchodu sedí pán.
Vypadá dosti zanedbaně
– kožená bunda, ošoupané džíny,
nezdravý chrup.
Pozdravím ho a zjišťuji,
že se sakra dobře známe!
O mém příchodu už ví.
Ptám se,
jestli mě jeho pejsek nekousne.
„To nevím“
ušklíbne se ďábelsky.
Ten malý knírač se dvěma hlavami
vypadá docela roztomile,
ale pak vycení zubiska
a žene mě až k mohutnému stromu
doprostřed oázy.
Je to ten skálopevně rostoucí,
který také dobře znám,
a tak bez váhání
počínám lézt nahoru.
Není nijak vysoký.
Větve jsou suché, ale překvapivě pevné.
Seshora na mě vykoukne muž.
Nápadně se podobá tomu dole
a přitom je půvabný jak žena.
Podává mi ruku
a pomáhá nahoru.
V té druhé drží větev.
Přidělá ji na okraj stromu
a pobídne mě,
ať se na ni posadím.
Zděšen koukám do bezedné jámy pod ní.
„Dáš to?“
ptá se mě.
„Ne“
odpovídám bez váhání.
Soucitně se usmívá.
Utrhne tu větev a začíná ji tvarovat
přímo pod sebou
na vršku bytelného kmene.
Zanedlouho už sedíme naproti sobě
v koruně stromu,
která má tvar pramice.
Je to ta,
v níž jsem prvně brázdil
rozbouřené vody nevědomí,
hnán tajemstvím neznáma
a konopím.
Nemohu si nevšimnout obrovského jointa
v rukou toho muže.
„Dáš si?“
testuje mě.
„Už nehulím“
Rychlost, s jakou mu odpovídám, ho pobaví.
Na mužovo znamení pak dole ďábel
vytahuje špunt.
Velká voda zaplavuje město, park,
s nimi i mou minulost.
Zůstal jsem jen já a On
na pramici veprostřed
Oceánu Světla.
Pocit je to
prostě Boží!
Vzdaluji se pohledem
a pramici i s námi v ní
pohlcuje Záře.
Probouzím se s vědomím,
že ať už bdím či sním,
stůňu či se veselím,
mohu si být vždycky jist,
že ten Pán mi nedovolí více
přes palubu ke dnu jít
ani ve výšinách potácet se
bez bójky či ukotvení,
co nosím ve svém srdci
kamkoli se hnu
pohnut líbezností jeho Slova
jež zůstává
nevyřčené.