kdy konečně půjdu tam, kde skrývá se čas

kdy konečně budu moct se smát, tak jako kdysi

kdy znovu zavítám do těch míst, co za víčky skrývaj se

kde konečně budu moct se smát, tak jak to umí jen Já

to posvátné Já

to pravé Já

 

tam kde je láska, tam je i stín, co u srdce skrývá se

tam kde je jen krůček ke štěstí, tam bývá i splín

tam právě šourá se, kňourá si, hladoví, motá se

říkám si, jak bych ho nemohl mít rád, no vždyť i to jsem já

to zvrácené já

zhrzené ego

 

jen občas nevím, jak s tou myslí stinnou naložit mám

jen občas nevím, jak s tím co ven leze si poradit

a tak to nechávám tak, vždyť vono se to vždy unaví

a tak to nechávám být jen ať si to žere, co chce

 

soucitně s láskou pak koukám se na to, jak skomírá

agrese nenávist pýcha i zášť jsou tatam

hned na to cítím, jak proudí mnou klid, jak roste to čím má se být

jak niterní pustina mění se v ráj

 

na louku rozlehlou, kde mizím v květenech

kde znovu sebou jsem sám, kde je jen jedno já (to pravé já)

kde rozpouští se v světelné záři stín

kde z hladového je rázem krmení

proto mám ho rád

 

dokud se mnou je, dokud nezmizí napořád

je třeba přijmout ho, prostě ho brát tak jak je

jen jako fázi, jen etapu, předtím než zakotvím

tam kde je jedno Já, tam kde jsme My,

kde hřeje Láska, tam na konci tmy